D.2. Cíle ochrany před negativními dopady extrémních hydrologických situací a pro zlepšování vodního režimu krajiny

V této části jsou stanoveny pro návrhové období plánu cíle, kterých má být v období platnosti plánu dosaženo ve zlepšení ochrany před povodněmi, ve zlepšení prevence kritických odtokových situací v suchých obdobích a ve zlepšení celkového vodního režimu krajiny.

U povodňové ochrany jde především o dosažení přiměřeného stupně ochrany před zaplavením v závislosti na charakteru potenciálně ohrožené zástavby, u prevence negativních důsledků období sucha jde o míru zabezpečenosti dodávky vody pro jednotlivé uživatele a také zabezpečenosti minimálních zůstatkových průtoků v tocích. Patří sem i cíle pro zlepšení vodního režimu krajiny, zaměřené především na způsob využívání území a na stav jeho povrchu.

D.2.1. Prevence před povodněmi

Povodně představují v České republice nejčastější příčiny krizových situací a materiálních škod, způsobených živelnými pohromami. Absolutní ochrana proti povodním je nereálná a cílem protipovodňových opatření tedy může být spíše snižování jejich důsledků na co nejmenší přijatelnou míru, zvláště tehdy, pokud je jimi postihováno zastavěné území. Rámcové cíle v ochraně před povodněmi jsou vytyčeny v Plánu hlavních povodí ČR, a to v různých směrech. Sledují se v oblasti legislativních a ekonomických nástrojů, přípravy povodňových plánů, zdokonalování podkladů, finanční a pojišťovací politiky či usměrňování aktivit v záplavových územích, ale i na úseku mezinárodní spolupráce a aktivit dlouhodobé povahy a s dlouhodobými efekty. Zde jde zejména o způsoby hospodaření na lesní a zemědělské půdě, o podporu retenčních vlastností území a pozitivní ovlivňování vodního režimu v krajině. Nezanedbatelnou oblastí jsou také technická opatření, ovlivňující kapacity koryt vodních toků a zajišťující potřebné retenční objemy pro transformaci povodňových vln. Významnou otázku zde hraje přiměřenost stupně ochrany před povodněmi.

Z hydrologického hlediska je míra nebezpečí výskytu povodně jednoznačně definována pravděpodobností dosažení nebo překročení určité hodnoty průtoku. V praxi se pro klasifikaci velikosti povodní spíše prosadilo používání převrácené hodnoty pravděpodobnosti a tou je doba opakování v letech. Např. pro povodeň s pravděpodobností výskytu 1 % je doba opakování 100 let a označuje se zjednodušeně jako "stoletá" povodeň. Z toho ovšem může vzniknout falešný dojem, že stoletá povodeň se vyskytuje víceméně pravidelně jednou za sto let a pokud se vyskytla nyní (letos, vloni, před 5 lety), tak v dohledné době žádná další podobně velká povodeň nehrozí. Události několika minulých let nás však přesvědčily o tom, že skutečnost je jiná.

Doba opakování stejně jako pravděpodobnost překročení jsou čistě statistické veličiny a je nutné je tak také chápat. Vznikají vyhodnocením konkrétních pozorovacích období, která jsou na různých tocích a v různých stanicích různě dlouhá, avšak jen zřídka překračují onu "magickou" hranici 100 let. Vyjadřují skutečně jen statistickou pravděpodobnost vyjádřenou podílem počtu jevů překračujících určitou hranici k počtu všech pozorovaných jevů. Například pravděpodobnost 0,1 znamená, že daný jev se vyskytuje průměrně jednou za deset pozorování (let), ale také desetkrát za sto nebo stokrát za tisíc. Přitom časové rozložení je víceméně náhodné, takže teoreticky může nastat třeba deset výskytů těsně za sebou vyvážených dalšími 90 pozorováními, kdy hledaný jev nenastane. Jedná se tedy o naprosto stejnou spolehlivost informace jako např. pravděpodobnost výhry v loterii. Jediný rozdíl spočívá v tom, že u loterie se dá pravděpodobnost výhry přesně matematicky vyjádřit jako počet vyhrávajících kombinací k celkovému počtu možných kombinací, zatímco v případě povodní se vychází jen z empirických údajů získaných pozorováním minulých událostí.

Tento fakt tak poněkud relativizuje získané výsledky, protože se mlčky předpokládá, že i v budoucnosti se budou povodně vyskytovat s přibližně stejnou četností jako v minulosti. To by však předpokládalo, že veškeré podmínky a faktory způsobující povodně se v čase nebudou měnit. Je všeobecně známo, že tento předpoklad již delší dobu neplatí. Působením lidské činnosti se postupně a v různé míře mění charakter a odtokové poměry jednotlivých povodí - nemluvě o výstavbě vodohospodářské infrastruktury. Dalším fenoménem, který je zejména v několika posledních letech široce diskutován, je globální změna klimatu, o níž se spekuluje v tom smyslu, že k ní v nejbližší době může dojít nebo že již dokonce započala. To by pochopitelně znamenalo, že pravděpodobnosti výskytu povodní získané z dosavadních pozorování nebudou do budoucna platit. Důkazem tohoto jevu může být mj. velký rozsah přehodnocování N-letých průtoků, které provedl ČHMÚ po katastrofálních povodních v letech 1997 a 2002. V oblasti povodí Dyje byla sice celá řada kulminačních průtoků v r. 2005 snížena (viz tab. D.3.1 kapitola D.3.1), ale tyto úpravy dosud nezohledňují dvě povodně na Dyji v r. 2006 a není vyloučeno, že se N-leté průtoky budou do budoucna spíše zvyšovat obdobně jako na řece Moravě. Praktickým důsledkem těchto oprav hydrologických dat může být stav, kdy nějaká konkrétní protipovodňová úprava byla původně navržena např. na úroveň stoleté vody, ale v budoucnosti bude poskytovat nižší ochranu, např. jen padesátiletou.

Konkrétním vyjádřením míry nebezpečí výskytu povodní jsou tedy charakteristiky N-letých průtoků v různých profilech hlavních toků, jejichž aktuální platné hodnoty jsou uvedeny v tab. TD.1.1. Přitom však musíme mít na paměti, že tyto údaje nejsou neměnné, ale že časem dochází a nepochybně i nadále bude docházet k jejich periodickému upřesňování podle toho, jak se budou (nebo nebudou) měnit klimatické a hydrologické poměry. K N-letým vodám jsou potom vztahovány kapacity koryt toků jako průtok, který je vodní tok schopen bezeškodně převést, aniž by došlo k zaplavení okolního území a škodám v něm. Přiměřenost a volba stupně povodňové ochrany by obecně měly být stanovovány na základě ekonomického a mimoekonomického hodnocení užitků. Takové hodnocení by mělo vycházet z porovnání toho, jakým povodňovým škodám se určitým opatřením zabrání, a nákladů, které je nutno k dosažení příslušné ochrany vynaložit. Tato hodnocení se postupně začínají prosazovat v důsledku uplatňování matematického modelování a zaváděním metod rizikové analýzy. Problémem přístupu však většinou je, že efekty ze zajištění ochrany před povodněmi jsou doprovázeny řadou užitků, které nelze exaktněji kvantifikovat (např. z hlediska sociálních, psychologických, příp. politických aspektů). Při neschopnosti finančně vyčíslit tyto užitky pak v převážné části případů vychází, že se vyšší ochrana proti povodním „nevyplácí“.

Proto je v praxi nejčastěji využíváno uzančních doporučení (mj. zakotvených v normě TNV 75 2103), jichž se přidržuje i návrh míry zabezpečenosti před povodněmi v cílech tohoto plánu do doby, než se metody rizikové analýzy stanou používanějšími a stanou se rutinními v intencích nově přijaté Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/60/ES o vyhodnocování a zvládání povodňových rizik. Na základě již zmíněných dosavadních normativních doporučení by podle charakteru chráněného území mělo být protipovodňové ochrany dosahováno na tyto návrhové průtoky:

D.2.2. Cíle prevence negativních důsledků suchých období

Hlavními cíli, které prevence před negativními důsledky suchých období sleduje, je zabránit kritickým nedostatkům průtoků ve vodních tocích a přitom zajistit všechny základní potřeby užívání vod. Prakticky jde o to nepřipustit nedodržení minimálních zůstatkových průtoků v závěrných profilech toků ve vodních útvarech, kde dochází k výraznému ovlivnění přirozených poměrů (vlivem užívání vody) a současně přitom dosáhnout patřičné míry zabezpečenosti užívání vody podle jeho druhu.

Prvním cílem je stanovení hodnot minimálních zůstatkových průtoků v tocích, které vychází z potřeby zohlednit ekologická hlediska a ochranu ekosystémů vázaných na vodní toky a je dáno obecně závazným metodickým pokynem odboru ochrany vod Ministerstva životního prostředí č. 9/1998 ke stanovení hodnot minimálních zůstatkových průtoků ve vodních tocích. Z tohoto pokynu je nutno vycházet i při plánování v oblasti vod. Krajní meze, resp. intervaly potřebné pro stanovení minimálního zůstatkového průtoku, který by měl být pod vodními díly a pod odběry vody v toku vždy zachován, jsou závislé na vodnosti toku, k němuž jsou stanovovány. Numericky pak na velikosti průtoků podle jeho M-denní četnosti překročení, a to následovně:

D.2.3. Cíle pro zlepšování stavu vodního režimu krajiny

Základním cílem pro zlepšování stavu vodního režimu a krajiny, jak je sledován tímto oddílem plánu, je směřování k celkově vyváženějšímu jejímu stavu, jímž by se snižovala amplituda mezi rozdíly a důsledky, kdy v ní dochází - jako následek přírodních poměrů - k nadbytku nebo nedostatku vody. Souběžným aspektem tohoto směřování je i vytváření lepších socio-ekonomických a kulturních podmínek v ní při respektování všech širších ekologických vztahů, vztahů člověka, bioty a prostředí.

V této kapitole se stanovují cíle, kterých je třeba dosáhnout do roku 2015 v oblasti zlepšení stavu vodního prostředí a které přispějí k nápravě nedostatků ve vodním režimu zjištěných na základě analýzy provedené v kapitole D.1.5. Cíle jsou směrovány ke změnitelným faktorům odtoku na elementárních odtokových plochách, kterých ovšem není mnoho a zároveň není zcela snadné tyto změny efektivně prosadit a realizovat. Příslušná opatření se totiž týkají celého povodí, které má svoji konkrétní územní vlastnickou strukturu, a potřebné technické zásahy se většinou týkají oblastí, které jsou mimo působnost správců vodních toků. Další organizační opatření zase zasahují do uživatelských práv subjektů hospodařících na dotčených pozemcích.

Jedná se zejména o opatření v krajině, která představují významnou část protipovodňových opatření směřujících ke zvýšení retenční schopnosti krajiny. Přitom je nutné citlivě vytvářet rovnováhu mezi potřebou urbanizace území a hospodářským rozvojem na straně jedné a nutností zpomalení odtoku a akumulace vody na druhé straně. Toho se dá dosáhnout nejlépe kombinací různých dílčích opatření, jakými jsou jsou:

• ochrana a organizace povodí
• změna rostlinného pokryvu, změna způsobu využití pozemků a jejich obhospodařování
• vytváření protierozních mezí, remízků, záchytných příkopů, průlehů na zemědělské půdě
• správné lesnické hospodaření, změna druhové a prostorové skladby lesních porostů ve prospěch jejich přirozené skladby, tj. hlavně převody dřevinných monokultur na hydrologicky účinnější smíšené porosty
• zatravňování břehů a přirozených inundací, které bývají při povodních zaplaveny.

Hlavním nástrojem pro realizaci popsaných opatření je zejména institut komplexních pozemkových úprav (KPÚ) podle zákona č. 139/2002 Sb., v platném znění. Rozsah katastrálních území, kde by v oblasti povodí bylo potřebné KPÚ v souvislosti s protipovodňovými opatřeními přednostně provádět, byl vytipován pomocí analýz provedených v kap. D.1.5 a následně byl korigován podle plánů zahajování KPÚ poskytnutých příslušnými pozemkovými úřady. Výsledný seznam je prezentován v tabulce na příloze TD 2.3 a graficky znázorněn na mapě MD 2.3. Seznam území s připravovanými KPÚ je v zásadě konformní s výsledky hodnocení v kapitole D.1.5. Připravovaná realizace tak vytváří program nových KPÚ do roku 2015.

Účinek opatření v krajině na povodňové průtoky ovšem nelze přeceňovat. Projevuje se podle konkrétního území a typu a velikosti povodně v řádu jednotek procent snížení kulminačního průtoku. Proto je nezbytné navrhovat v opodstatněných případech i další technická opatření na zvětšení akumulační a retenční kapacity, zejména vodní nádrže a suché nádrže (poldry) - viz kap. D.4.3.