A. Popis oblasti povodí

A.1. Všeobecný popis oblasti povodí Dyje

A.1.1. Vymezení oblasti povodí Dyje

A.1.1.1. Hranice oblasti povodí

A.1.1.2. Výškové poměry v území

Oblast povodí Dyje není příliš výškově členitá. To je dáno tím, že její nejvyšší polohy jsou situovány na Českomoravské vrchovině. Nejvyšší bod oblasti povodí Dyje leží na její západní hranici na hlavním evropském rozvodím Dunaje a Labe (vrchol Javořice 837 m n. m). Při vyústění Dyje do Moravy je kóta terénu cca 150 m n. m, což je nejnižší bod oblasti povodí Dyje, největší svislá odlehlost tak činí jen něco cca 680 m.

A.1.2. Geomorfologické poměry

Oblast povodí Dyje na území ČR leží na rozhraní systémů Hercynského a Alpsko-Himalájského. Do oblasti povodí zasahují dvě provincie – Česká vysočina (Český masiv) a Západní Karpaty, které ve směru JZ-SV rozdělují území povodí na dvě zhruba stejně velké části.

Morfologicky je styk provincií představován Dyjsko-svrateckým úvalem a Vyškovskou bránou, patřící k subprovincii Vněkarpatských sníženin. Východní část povodí od zmíněného předělu tvoří celky Ždánický les, Litenčická pahorkatina, Chřiby a Kyjovská pahorkatina, které lemují ze severu okraj Dolnomoravského úvalu podobně jako Mikulovská vrchovina ze západu. Česko-moravská subprovincie České vysočiny je na západě území zastoupena celky Jevišovská pahorkatina, Křižanovská vrchovina a Hornosvratecká vrchovina, které jsou odděleny od Bobravské vrchoviny a Drahanské vrchoviny téže subprovincie Boskovickou brázdou. Na severu zasahují do území okraje subprovincií Krkonošsko-jesenické (Podorlická pahorkatina a Zábřežská vrchovina) a České tabule (Svitavská pahorkatina).

Reliéf oblasti povodí Dyje je vzhledem k zastoupení jednotlivých provincií poměrně různorodý a pestrý. Základním rysem reliéfu je rozdíl mezi starší Českou vysočinou na západě a mladým pásemným pohořím Karpat na východě zvýrazněný systémem depresí mezi nimi.

Nejvyšším bodem v povodí je Javořice (837 m n. m.) na západní hranici povodí. Nejnižším bodem je soutok Dyje s Moravou na hranicích území ČR (150 m n. m.).

Současné povrchové tvary České vysočiny jsou výsledkem dlouhého geomorfologického vývoje, který lze geomorfologickými metodami sledovat od druhohor (mezozoikum -251 Ma až -65 Ma, [Ma – milion let]), ojediněle lze doložit předkřídový zarovnaný povrch původně variského horstava Českého masivu. Dnešní vzhled reliéfu je výsledkem působení endogenních sil, které vytvořily morfostrukturu, a exogenních sil, které vytvořily tzv. morfoskulpturu. Na vývoj reliéfu působily změny klimatu, kdy se na našem území vystřídaly vlivem pohybů zemské kůry a vývoje klimatu různé typy podnebí (vlhké tropické, teplé savanové, suché, mírně vlhké, chladné).

Vzhledem ke změnám podnebí v geologické minulosti působily v jednotlivých obdobích na vývoj reliéfu odlišné soubory reliéfotvorných pochodů, reliéf je proto polygenetický. Koncem druhohor a na začátku starších třetihor (terciér -65 Ma až -2 Ma) byly geomorfologické procesy vyvolávány teplým savanovým podnebím se suchou zimou. Ve středním oligocénu (-33,9 Ma až -23 Ma) byla období se suchým podnebím, které bylo vystřídáno vlhkým tropickým podnebím trvajícím až do středního miocénu (-23 Ma až -5,33 Ma). Poté až do poloviny pliocénu (-5,3 Ma až -2,59 Ma) působily opět pochody teplého savanového podnebí. Na rozhraní spodního a svrchního pliocénu se však vyskytla opětovně suchá fáze, která byla později vystřídána mírně teplým a vlhkým podnebím. Postupné ochlazování na konci třetihor (ve svrchním pliocénu) vedlo pak v pleistocénu (-2,6 Ma až -11,5 ka, [ka – tisíc let]) ke střídání dob ledových a meziledových (mírně teplé a vlhké podnebí).

Východní okraj České vysočiny byl v mladších třetihorách několikrát zaplaven mořem z karpatské čelní hlubiny. Miocénní mořské sedimenty spočívají místy přímo na skalních horninách, jinde na předmiocenních zvětralinách (např. Šatov nedaleko Znojma). V pliocénu byly také položeny základy pro tvorbu současné říční sítě.

Významně jsou zastoupeny reliéfní tvary podmíněné tektonicky – např. Blanenský prolom, Boskovická brázda, Miroslavská hrásť, a litologicky – Moravský kras a Pavlovské vrchy, ale i drobné výskyty v krystalických vápencích Českomoravské vrchoviny s povrchovými i podpovrchovými krasovými jevy.

Pro vývoj povrchových tvarů České vysočiny měl značný význam konec mladších třetihor (pliocén). V tomto období byl na většině území dokončen odnos tropických zvětralin, který v teplém savanovém a suchém podnebí probíhal cestou rovnoběžného ústupu svahů. Odnosem zvětralin bylo obnaženo rozhraní mezi zvětralinami a nezvětralými horninami (tzv. bazální zvětrávací plocha). Tím vznikl v České vysočině nový zarovnaný povrch, tzv. etchplén. Jedná se o sečný povrch, který zarovnává různě odolné horniny, avšak současně je ve značné míře přizpůsoben nerovnostem bazální zvětrávací plochy v souvislosti s různou odolnosti hornin vůči tropickému zvětrávání, čímž vznikají regionální rozdíly ve výškové členitosti reliéfu.

Ve čtvrtohorách (kvartér -2 Ma až 0 Ma) pokračoval celkový zdvih České vysočiny (zařezávání říčních údolí), který vedl k říční akumulaci v dolních částech toků s řadou akumulačních říčních teras. Ve středním a mladším pleistocénu se ze severu k úpatí České vysočiny přiblížil pevninský ledovec. Území povodí leželo před čelem ledovce, v členitých vrchovinách vznikaly v pásmu mrazové pouště kryoplanační terasy s izolovanými skalami, skalními hradbami a balvanovými moři. Značný vliv na tvářnost reliéfu mělo usazování spraší větry vanoucími převážně od severozápadu.

Podobně jako Česká vysočina i Vnější Západní Karpaty prošly několika fázemi zarovnávání reliéfu. Na vrcholech vznikaly kryoplanační terasy, na úpatí svahů rozsáhlé úpatní akumulace, četná jsou sklonově nesouměrná údolí a úpady. Po ústupu Badenského moře začíná vývoj Vněkarpatských sníženin vznikem stromovité říční sítě. Ve Vídeňské pánvi bylo ještě v pliocénu moře, které se postupně měnilo v jezero. Po ústupu jezera se rovněž vytvořila říční síť.

V chladných obdobích pleistocénu dochází v kombinaci s poklesovými pohyby k říční akumulaci. Mladé pohyby zemské kůry měly podíl na mocné akumulaci středních teras řeky Dyje, Jevišovky, Jihlavy, Svratky a Svitavy v Dyjsko-svrateckém úvalu, které mají tvary rozsáhlých náplavových kuželů.

A.1.3. Geologické poměry

A.1.3.1. Obecný popis geologie oblasti povodí

Území oblasti povodí Dyje zasahuje z hlediska regionální geologie do obou základních geologických jednotek České republiky – Českého masivu, který zaujímá západní, severní a střední část, i Vnějších Západních Karpat na jihovýchodě území.

Český masiv je konsolidovaným zbytkem variského (hercynského) horstva vyvrásněného během období prvohor při variské orogenezi v období středního devonu až svrchního karbonu (-397,5 Ma až -326,4 Ma). Jeho dílčí celky (označované jako oblasti) spolu původně nesouvisely (tvořily samostatné části zemské kůry - mikrokontinenty) a byly teprve horotvornými pohyby stmeleny v pevný kratonizovaný celek, který později již nebyl vrásněn a na němž se v místech poklesů ukládaly pokryvy mladších sedimentů. Do území oblasti povodí Dyje zasahuje na západě oblast moldanubická, na severu oblasti kutnohorsko-svratecká (někdy řazená k moldanubiku) a moravskoslezská, ve střední části pak oblast moravskoslezská.

Moldanubická oblast zasahuje do povodí svou východní částí (moldanubikum západní Moravy a strážecké moldanubikum, třebíčský a jihlavský masiv, které jsou součástí moldanubického plutonu). Tuto část tvoří intenzivně metamorfované horniny prekambrického a paleozoického stáří, které jsou prostoupeny intruzívními tělesy hlubinných granitoidních hornin. Granitoidní komplexy jsou převážně karbonského stáří. Sedimentární, vulkanické i starší hlubinné horniny jsou metamorfními procesy postiženy natolik, že jejich původní charakter a vzájemné vztahy je obtížné stanovit. Na území oblasti povodí Dyje jsou zastoupeny všechny tři hlavní skupiny moldanubika – jednotvárná (ostrongská jednotka), pestrá (drosendorfská) a gföhlská. Jednotvárná skupina je tvořena hlavně biotitickými, dvojslídnými a biotiticko sillimanitickými pararulami, nejčastěji v sousedství rozsáhlých těles variských granitoidů. Pestrá skupina je kromě převládajících pararul charakteristická přítomností těles metakvarcitů, krystalických vápenců a dolomitů, erlánů, grafitických rul, amfibolitů a ortorul (metamorfovaných granitoidů). Gföhlská skupina (jednotka) obsahuje charakteristické granulity a leukokrátní migmatity i menší tělesa metamorfovaných ultrabazických hornin (peridotity serpentinizované na hadce).

Moravskoslezskou oblast proterozoika (starohory -2500 Ma až -542 Ma) zastupuje na území povodí moravikum a brunovistulikum. Pro většinu této oblasti mělo variské vrásnění zásadní význam.

Moravikum představují krystalinické komplexy dyjské a svratecké klenby nasunuté při variské orogenezi na autochtonní jádro tvořené jednotkou brunovistulika. Petrograficky tvoří horniny moravika různé typy ortorul s amfibolity a vzácně karbonáty, svory, grafitické fylity, pararuly a metamorfované bazické vulkanity, často intenzivně tlakově postižené (mylonitizace a katakláza).

Podklad paleozoických souborů v moravskoslezské oblasti tvoří na většině území tlakově a epizonální metamorfózou postižené granitoidy a zbytky jejich pláště označované jako brunovistulikum. Tato jednotka vystupuje na povrch jako brněnský a dyjský masiv, hlubinnými vrty byla prokázána i pod karpatskými příkrovy. Petrograficky jde o různorodý komplex budovaný především magmatickými horninami různých typů (od granitů po bazické a ultrabazické horniny), vzácnější jsou metamorfované vulkanity. Brunovistulikum je považováno za původně samostatnou jednotku (mikrokontinent), která byla při variském vrásnění přičleněna k Českému masivu.

Z paleozoických (prvohorních) hornin na území oblasti povodí Dyje vystupují na povrch pouze uloženiny devonu a karbonu (starší sedimenty byly prokazatelně ověřeny pouze hlubinnými vrty). Devonské horniny (cca -415 Ma až -354 Ma) vystupují ve značné části Drahanské vrchoviny a ještě rozsáhlejší plochy tvoří jako podloží mladších sedimentů. Pro drahanský (pánevní - břidličný) vývoj devonu je typický submarinní vulkanizmus spilit - kvarckeratofyrové formace. Ludmírovský (přechodní) vývoj devonu vystupuje pouze při východním okraji brněnského masivu severně od Moravského krasu (němčický pruh). Devon ve vývoji Moravského krasu (platformní) je typický karbonátovou sedimentací a je plošně rozšířen pod mladšími útvary v okrajových částech Českého masivu. Na povrch v zájmové oblasti vystupuje v prostoru Moravského krasu. Jeho okrajový vývoj (tišnovský) s bazálními slepenci a pískovci je regionálně metamorfován a tektonicky porušen.

Karbonské sedimenty (-354 Ma až -295 Ma) jsou v oblasti povodí Dyje zastoupeny především starším (spodním) stupněm. Hlavními oblastmi rozšíření jsou Drahanská vrchovina a západní okolí Miroslavi. Výskyty v podloží Vnějších Západních Karpat jsou ověřeny hlubinnými vrty. Spodnokarbonské sedimenty jsou ve spodní části zastoupeny především mořskými uloženinami - vápencovým a břidličným vývojem, jehož sedimentace pokračuje ze svrchního devonu. Následující kulmský vývoj odráží projevy nastupující variské orogeneze. Kulm je typický střídáním drob, břidlic a prachovců, svědčícím o rychlém snosu klastického materiálu ze zvedaných horských pásem. Největších mocností dosahují spodnokarbonské sedimenty na území povodí v Drahanské vrchovině, kde souhrnná mocnost jednotlivých souvrství přesahuje snad až 2 500 m. Spodnokarbonské sedimenty zde zastupují horniny „jemného a hrubého“ flyše (brodecké droby, velenovské a rozstáňské břidlice, lulečské slepence apod.). V předpolí Karpat a v podloží příkrovů vnějších flyšových Karpat jsou uloženiny spodního karbonu kryty neogenními, případně i mezozoickými (druhohorními) sedimenty a dosahují menších mocností. Svrchní karbon je zastoupen jako nejstarší část výplně v jižní části boskovické brázdy, tektonicky omezené příkopové propadliny, vyplněné permokarbonskými uloženinami. Karbon je zde zastoupen limnickým vývojem v rosicko-oslavanské pánvi s uhelnými slojemi.

V Permu (-295 Ma až -250 Ma) byla oblast povodí Dyje kontinentální snosovou oblastí a sedimenty z tohoto období se dochovaly jen v některých depresích. V příkopové propadlině Boskovické brázdy tvoří permské sedimenty převážnou část výplně, kterou lze sledovat od severního okolí Boskovic až k Moravskému Krumlovu. Kromě slepenců na bázi a východním okraji převládají ve výplni písčité sladkovodní sedimenty. Mocnost výplně této úzké propadliny přesahuje místy 2 000 m.

V mezozoiku (druhohory -251 Ma až -65 Ma), po ukončení variské orogeneze, byl Český masiv již konsolidovaným celkem, který odolával nastupujícímu alpinskému vrásnění z jihovýchodu a byl postižen převážně jen germanotypní tektonikou (zdvihovými/poklesovými pohyby) a tvořil převážně elevační oblast.

Horniny triasového období (-250 Ma až -206 Ma) jsou známy pouze jako valounový materiál v paleogenních slepencích a miocenních štěrcích.

Jurské sedimenty (-206 Ma až -140 Ma) jsou zachovány v části Moravského krasu (Olomučany, Rudice) a v okolí Brna (značná část byla odstraněna těžbou). Převládají bazální písčité vápence a vápence s rohovci v celkové mocnosti až 50 m. Jako cizorodý materiál se nacházejí přemístěné zbytky jurských uloženin například jako součást svrchnokřídových slepenců u Svitav nebo jako valouny v miocenních štěrcích u Třebíče a bloky silicitů u Moravského Krumlova. Jurské sedimenty jsou doloženy také pod terciérními uloženinami karpatské předhlubně (vápence a dolomity přecházející do jílovito-karbonátových sedimentů. Horniny jurského stáří s převahou vápenců tvoří větší tektonické útržky – bradla jako je Pálava u Mikulova a Stránská skála u Brna.

Horniny křídového stáří (-140 Ma až -65 Ma) jsou sporadicky zastoupeny na severní hranici území jako výběžky nebo erodované zbytky výplně na okraji české křídové pánve (pískovce a slínovce v okolí Březové nad Svitavou). Rozsáhlé oblasti tvoří křídové horniny spolu s terciérními (třetihorními) sedimenty Západních Karpat budující východní část území. Křídové horniny jsou začleněny do stavby jak magurské skupiny příkrovů (račanská, bystrická a bělokarpatská jednotka), tak většiny jednotek vnější skupiny příkrovů flyšového pásma. Na území oblasti povodí Dyje vystupují křídové horniny na povrch ojediněle (pískovce na záp. okraji Chřibů).

Karpatská soustava byla zformována při alpinské orogenezi (svrchní křída až recent), kdy byla západní část Karpat sunuta od JV na okraj Českého masivu. Na území oblasti povodí Dyje zasahuje úsek vnější části Západních Karpat tvořený příkrovy terciérních (třetihorních) hornin (paleogen – Vnější Západní Karpaty), který tvoří jihovýchodní část oblasti povodí Dyje. Petrograficky představují horniny paleogénu (-65 Ma až -24 Ma – perioda starších třetihor) nejčastěji flyšové střídání jílovců a pískovců, případně jíly, slíny a pískovce.

Území mezi Českým masívem a Vnějšími Západními Karpaty tvoří i sedimenty zachované v předpolí (karpatské předhlubni) a uvnitř pokleslých částí horstva (vídeňská pánev). Oba prostory byly v neogénu (-24 Ma až -1,8 Ma), zejména jeho spodním oddílu – miocénu, vyplňovány mocnými, převážně mořskými, ale i brakickými a sladkovodními sedimenty (vápnité jíly a písky, místy štěrky).

Z hlediska kvartérních sedimentů (mladší než 1,8 Ma) představuje větší část oblasti povodí Dyje denudační (snosovou) oblast, krytou zvětralinami, svahovými hlínami a půdním horizontem. Akumulačními oblastmi jsou moravské úvaly. Mimo ně jsou kvartérní (čtvrtohorní) horniny rozšířeny v některých oblastech jako recentní eolické sedimenty (spraše). Stále zvětšující se rozšíření mají antropogenní sedimenty (navážky, deponie, zemní konstrukce aj.).

A.1.3.2. Přítomnost zvláštních geologických znaků

Mezi zvláštní geologické znaky z hlediska hydrogeologie lze řadit přítomnost krasových terénů se specifickým vodním režimem a relativně mohutné nánosy pleistocenních toků a jezer.

Z hlediska ložiskové geologie jsou nebo byly hospodářsky významné akumulace vápenců a cementářských surovin (okolí Brna, Mokré, Tišnova, Mikulova aj.), uranu (Rožná), železa (Županovice), černého uhlí (Rosice – Oslavany), hnědého uhlí a lignitu (Kyjov, Dubňany, Hodonín) a kaolínu (Únanov). Kvartérní a terciérní sedimenty poskytují místy cihlářské suroviny, slévárenské písky (Nový Šaldorf, Rudice, Blansko, Kunštát, Čejč - Hovorany, Boskovice) a stavební suroviny. Pro chemický průmysl a energetiku jsou významná ložiska ropy a zemního plynu v hlubších částech výplně vídeňské pánve a paleogénu Vnějších Západních Karpat.

A.1.4. Hydrogeologické poměry

Většina území oblasti povodí Dyje náleží k oblastem chudým na podzemní vody. Oblast Českomoravské vrchoviny je převážně tvořena krystalickými horninami, které jsou pro vytváření zásob podzemní vody krajně nepříznivé. Roční úhrny srážek v této oblasti přesahují 700 mm jen ve vrcholových částech. Oběh podzemních vod je velmi mělký, vázaný na nepříliš hlubokou puklinovou zónu, zvětralinový plášť a sutě. Hodnoty specifického odtoku se pohybují od 3 do 5 l.s-1.km-2 a místy klesají i pod 3 l.s-1.km-2.

V devonských vápencích Moravského krasu dochází k charakteristickým akumulacím krasových vod ve spodních patrech jeskyň, často jde o jímatelné akumulace značných vydatností, ojediněle přes 15 l.s-1. V permokarbonské výplni Boskovické brázdy nejsou vyvinuta významnější zvodnění vzhledem k přítomnosti četných nepropustných vložek. V třebovsko-svitavské brázdě jsou v křídovém kolektoru vyvinuty artézské obzory podzemních vod (oblast zdrojů Březovského vodovodu), které jsou chráněny jako součást CHOPAV Východočeská křída.

Horniny Vnějších Karpat mají propustnost omezenu flyšovým charakterem souvrství - soustavným výskytem pelitických vložek – a nepředstavují možnost výraznějších akumulací podzemních vod. Hodnoty specifického odtoku jsou proto nevyrovnané a kolísají v závislosti na morfologii a rozložení srážek (minimální roční úhrn srážek i pod 300 mm) od 20 l.s-1.km2 až pod 3 l. s-1. km-2.

Celoročně jsou podzemní vody doplňovány v Dyjsko-svrateckém a Dolnomoravském úvalu, kde jsou relativně významnější zásoby podzemních vod v kvartérních sedimentech (CHOPAV Kvartér řeky Moravy). V souladu s rozložením málo vydatných srážek a s nepříznivými morfologickými a hydrogeologickými poměry však klesá specifický odtok v této oblasti místy až pod 3 l.s-1.km-2.

V oblasti povodí Dyje se ojediněle vyskytují také mineralizované podzemní vody hlubinného oběhu v místech hlubinných tektonických struktur. Jedná se většinou o lokální výskyty pramenů a jímacích území mineralizovaných a někdy i termálních podzemních vod (minerální vody a termy). Podle největšího rozšíření se jedná především o minerální vody Na-Cl chemického typu, které se vyznačují kolísavým obsahem brómu a jódu. V souvislosti s těmito vodami se často hovoří o fosilních mořských vodách nebo také o reliktních marinogenních vodách. Tyto minerální vody bývají většinou proplyněny sirovodíkem, vystupujícími po puklinách hlubinných tektonických struktur. Významné výskyty těchto vod byly zjištěny hlubinnými vrty u Lednice, Charvátské Nové Vsi, Podivína, Hodonína, Moravské Nové Vsi, Hrušek a Tvrdonic a ve formě pramenů u Drnholce, Brodu nad Dyjí, Milotic u Kyjova, Šardic a Hovoran v horninách vídeňské pánve. Nelze opomenout zjištění těchto vod hlubinnými vrty v neogénu karpatské předhlubně u Pasohlávek (teplota 43,6°C), Dražovic, Švábenic, Nového Přerova, Březí a Novosedel.

Výskyty těchto minerálních vod byly rovněž zjištěny hlubinnými vrty u Želetic v horninách paleogénu Vnějších Západních Karpat.

Prameny minerálních vod malých vydatností (Na-Cl-HCO3 chemický typ), které jsou sycené sírovodíkem, se vyskytují na hlubinné zlomové linii v okolí Sedlce u Mikulova na styku hornin neogénu karpatské předhlubně a flyše paleogénu Vnějších Západních Karpat. Tyto prameny se vyznačují kolísavým obsahem ropných látek.

Dalšími významnými oblastmi vývěrů minerálních vod s vysokým obsahem alkalických síranů (Na-Mg-SO4 chemický typ) je území mezi Šaraticemi a Těšany u Brna (pruh Šaratice, Újezd u Brna, Nesvačilka, Luže a Těšany) a obce Želetice, Otnice, Krumvíř, Zaječí a Dolní Dunajovice. Ve všech případech je výskyt těchto vod vázán na horniny paleogénu Vnějších Západních Karpat. Vývěry těchto minerálních vod byly většinou podchyceny mělkými studnami. Oproti tomu v Sokolnicích byl ověřen výskyt těchto minerálních vod hlubinnými vrty v horninách paleogénu Vnějších Západních Karpat, které jsou překryty sedimenty neogénu karpatské předhlubně.

Výskyt hořečnatých a bromo-jodových minerálních vod hlubinného oběhu se často nachází v blízkosti ložisek ropy a zemního plynu, které byly objeveny v horninách paleogénu Vnějších Západních Karpat a v neogénu vídeňské pánve. Teplota těchto vod vykazuje různé hodnoty a dosahuje místy až 60°C (hlubinný vrt u Lanžhota). Pro tyto minerální vody je zvláště charakteristické variabilní chemické složení a to jak v rámci jedné lokality tak i v rámci jejich celkového plošného rozšíření.

Odlišné chemické vlastnosti (Na-SO4-HCO3 chemický typ) vykazují minerální vody, vyskytující se u Šitbořic v horninách paleogénu Vnějších Západních Karpat. Stejně tak odlišné chemické vlastnosti byly zjištěny u pramene (zřídla) Heliga u Čejče, jehož sirné minerální vody Mg-Na-HCO3-(SO4) chemického typu jsou vázány na horniny vídeňské pánve.

A.1.5. Hydrologické poměry

A.1.5.1. Významné toky oblasti povodí Dyje

V pramenné oblasti má řeka Dyje dvě větve – vodnější Rakouskou Dyji (Deutsche Thaya) a méně vodnou Moravskou Dyji. Tyto zdrojnice se nacházejí v nadmořské výšce cca 650 m n. m. Dyje má několik hlavních přítoků, z nichž nejvýznamnější jsou řeky Svratka a Jihlava. Dyje je největším přítokem řeky Moravy, jde o pravostranný přítok Moravy. Ačkoliv má Rakouská Dyje delší tok, větší povodí i vodnost, v České republice je považována za hlavní větev Moravská Dyje, která vyvěrá na katastrálním území Panenská Rozsíčka ve výšce cca 657 m n. m. Teče jižním směrem až k obci Raabs na rakouském území, kde se slévá s Rakouskou Dyjí a do České republiky se vrací nad obcí Podhradí. V horní části byla na toku Dyje vybudována přehradní nádrž Vranov, jedna z největších údolních nádrží v celém povodí Moravy. Dále Dyje meandruje ve strmém a zalesněném údolí na území Národního parku Podyjí. U Znojma byla na Dyji vybudována stejnojmenná vodní nádrž – vodní dílo Znojmo, pod ním se Dyje dostává do rovinatého Dyjsko-svrateckého úvalu. V této nížinaté části povodí se stéká s jejími největšími přítoky, řekami Svratkou a Jihlavou. Dnes je v místě soutoku těchto tří řek vybudována soustava tří údolních nádrží u obce Nové Mlýny, které svou rozlohou představují největší vodní plochu v moravském regionu. Dolní tok Dyje protéká Břeclaví a v nadmořské výšce cca 150 m n. m. se Dyje vlévá pod Lanžhotem do Moravy, kde Morava opouští Českou republiku.

Další řeky jsou řazeny podle čísla hydrologického pořadí.

Jevišovka je levostranný přítok Dyje pramenící v jihovýchodní části Českomoravské vrchoviny, západně od Moravských Budějovic ve výšce cca 557 m n. m. Pokračuje převážně jihovýchodním směrem přes obce Blížkovice, Jevišovice a dále pak na Hrušovany nad Jevišovkou. Poblíže obce Jevišovka se vlévá v nadmořské výšce 175 m n. m. do Dyje.

Největším levobřežním přítokem řeky Dyje je řeka Svratka, která odvádí vody ze severní části Českomoravské vrchoviny. Pramení severně od Žďáru nad Sázavou u obce Cikháj na úbočí Křivého javora a Žákovy hory (810 m n. m.) ve Žďárských vrších, ve výšce cca 772 m n. m. Odtud teče nejprve severovýchodním směrem až po obec Borovnice, dále pak pokračuje jihovýchodním směrem k Brnu. Až po Veverskou Bitýšku protéká Svratka většinou úzkým údolím s vysokými úbočími, kde údolní dno nepřesahuje šířku několika set metrů. Pod Veverskou Bítýškou byla na toku řeky Svratky vybudována přehradní nádrž Brno. Pod Brnem vtéká do nížinné části Dyjsko-svrateckého úvalu. Ve střední nádrži vodního díla Nové Mlýny, v nadmořské výšce cca 170 m n. m. (hladina v nádrži), se řeka Svratka vlévá do řeky Dyje.

Řeka Svitava, levostranný přítok Svratky, pramení v romantické oblasti Svitavské pahorkatiny nedaleko města Svitavy u obce Javorník v nadmořské výšce cca 471 m n. m., na rozvodí Černého a Severního. Její tok míří od pramene jižním směrem, protéká městem Svitavy a dále stále jižním směrem přes Letovice, Blansko a Adamov směrem k Brnu. Na jižním konci Brna se v nadmořské výšce cca 191 m n. m. vlévá do řeky Svratky. Jejím největším přítokem je řeka Punkva, která se do Svitavy vlévá pod Blanskem.

Litava je levostranným přítokem Svratky, pramení v pohoří Chřiby nedaleko vrcholu Brdo (587 m n. m.), přesněji Nad Studeným žlebem v nadmořské výšce cca 495 m n. m. Od pramene si udržuje východní směr, protéká obcemi Bučovice, Slavkov u Brna a u obce Židlochovice se vlévá do řeky Svratky v nadmořské výšce cca 179 m n. m.

Řeka Jihlava je pravostranným přítokem řeky Svratky, do které se vlévá ve střední nádrži vodního díla Nové Mlýny v nadmořské výšce cca 169 m n. m. Stejně jako Svratka pramení i Jihlava na Českomoravské vrchovině, její pramen se nachází u obce Počátky v kopcovitém terénu s výškou cca 666 m n. m. V horním toku protéká Jihlava převážně sevřenými zaklesnutými údolími, která znemožňují rozlivy do větších šířek. Protéká významným centrem kraje Vysočina – městem Jihlavou a pokračuje jihovýchodním směrem. Pod Třebíčí se nacházejí na toku Jihlavy dvě nádrže s energetickým využitím – Dalešice a Mohelno, které současně zajišťují dodávku vody pro jadernou elektrárnu Dukovany. V Ivančicích se do Jihlavy vlévají dvě řeky Rokytná a Oslava.

Řeka Oslava, která je levostranným přítokem řeky Jihlavy pramení v severní části Českomoravské vrchoviny jihozápadně od Žďáru nad Sázavou nad Matějovským rybníkem u obce Česká Mez v nadmořské výšce cca 567 m n. m. Dále vytéká ze soustavy novoveselských rybníků a pokračuje jižním směrem k městu Velké Meziříčí, před kterým je na řece Oslavě vybudována přehrada Mostiště. Pod Velkým Meziříčím se Oslava stáčí jihovýchodním směrem a míří k městečku Náměšť nad Oslavou, pod kterým meandruje směrem k soutoku s řekou Jihlavou v Ivančicích, do které se vlévá v nadmořské výšce cca 205 m n. m.

Řeka Rokytná, pravostranný přítok řeky Jihlavy, pramení v Jaroměřické kotlině u městečka Rokytnice nad Rokytnou, poblíž obce Chlístov v nadmořské výšce cca 576 m n. m. Teče nejprve jihovýchodním směrem, od Biskupic v častých meandrech východním směrem a poblíže Moravského Krumlova se stáčí k severovýchodu, po krátkém úseku se u Ivančic, v nadmořské výšce cca 202 m n. m., vlévá do řeky Jihlavy.

Tato řeka je levostranným přítokem Dyje, do které se vlévá asi 7 km severně od Břeclavi v nadmořské výšce cca 152,5 m n. m. Pramení ve Ždánickém lese pod vrcholem Radlovec (426 m n. m.). Největším přítokem je Spálený potok. V povodí se nachází 89 vodních ploch s celkovou rozlohou cca 63,46 ha, k největším z nich patří Balaton (4,51 ha) a Jezero (4,49 ha).

Je posledním přítokem Dyje před soutokem s Moravou, jedná se o levostranný přítok Dyje. Pramení v lesnatých kopcích Chřibů, pod vrchem Brdo (587 m n. m.), poblíže hradu Buchlova v cca 518 m n. m., odkud teče jihozápadním až západním směrem. Před městem Koryčany bylo na Kyjovce vybudováno vodní dílo Koryčany, za ním se Kyjovka u obce Mouchnice velkým obloukem stáčí na jih směrem ke Kyjovu. Pod Hodonínem se stáčí jihozápadním směrem, který si udržuje až do svého ústí do Dyje na česko – rakouských hranicích v nadmořské výšce cca 152 m n. m.

A.1.5.2. Významná vodní díla v oblasti povodí Dyje

Vodní nádrž na toku Jihlava, km 65,94. Provozovatelem je ČEZ, a.s., Vodní elektrárny, uvedení do provozu 1978. Nádrž slouží k výrobě el.elergie v přečerpávací vodní elektrárně, akumulaci vody pro trvalé zajištění minimálního průtoku pod nádrží Mohelno, zajištění odběru povrchové vody pro jadernou elektrárnu Dukovany, k ochraně před povodněmi, rekreaci a pro rybí hospodářství.

Celkový objem nádrže 126,90 mil.m3, zatopená plocha je 482,0 ha. Hráz je kamenitá sypaná se středním jílovým těsněním, délka v koruně 300,0 m, výška nade dnem 88,0 m.

Vodní nádrž na toku Jihlava, km 58,94. Provozovatelem je ČEZ, a.s., Vodní elektrárny, uvedení do provozu 1977. Nádrž slouží jako vyrovnávací nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dalešice, k výrobě el.energie v průtočné VE, k akumulaci vody pro zajištění odběru průmyslové vody pro jadernou elektrárnu Dukovany, k zajištění minimálního rpůtoku pod nádrží Mohelno, k odběru vody pro závlahy a průmysl a ke snížení protipovodňových průtoků.

Celkový objem nádrže 17,10 mil.m3, zatopená plocha je 117,4 ha. Hráz je betonová tížní, délka v koruně 185,0 m, výška nade dnem 38,7 m.

Vodní nádrž na toku Oslava, km 65,95. Provozovatelem je Povodí Moravy, s.p.- závod Dyje, uvedení do provozu 1960. Nádrž slouží k výrobě el.energie v průtočné VE, k akumulaci vody pro zajištění trvalého minimálního průtoku, k vodárenskému odběru pro skupinový vodovod Velké Meziříčí-Třebíč, k nadlepšení průtoků řeky Oslavy k zajištění odběru k provozu sádek a bočního rybníku pod VD a ke snížení protipovodňových průtoků.

Celkový objem nádrže 11,94 mil.m3, zatopená plocha je 93,0 ha. Hráz je kamenitá sypaná s návodním sprašovým těsněním, délka v koruně 292,0 m, výška nade dnem 28,7 m.

Vodní nádrž na toku Svratka, km 56,19. Provozovatelem je Povodí Moravy, s.p.- závod Dyje, uvedení do provozu 1940. Nádrž slouží k výrobě el.energie ve špičkové vodní elektrárně, k akumulaci vody pro zajištění trvalého minimálního průtoku, k zajištění odběru vody pro závlahy v Brně a pod Brnem, ke snížení protipovodňových průtoků, k rekreaci a vodním sportům, k plavbě, rybářství a k zajištění vodárenského odběru pro úpravnu vody v Brně.

Celkový objem nádrže 21,00 mil.m3, zatopená plocha je 256 ha. Hráz je betonová gravitační, délka v koruně 120,0 m, výška nade dnem 23,5 m.

Vodní nádrž na toku Svratka, km 114,9. Provozovatelem je Povodí Moravy, s.p.- závod Dyje, uvedení do provozu 1957. Nádrž slouží ke snížení protipovodňových průtoků, k akumulaci vody pro vodárenský odběr pro skupinové vodovody Bystřice nas P. a Žďár nad S., k vodárenskému odběru pro Vírský oblastní vodovod, k trvalému zajištění minimálního průtoku, k nadlepšení průtoků pro energetické využití ve špičkové vodní elektrárně Vír I, k odběru provozní vody pod nádrží a k nadlepšení průtoků pro závlahy pod Brnem (ve spolupráci s nádrží Brno).

Celkový objem nádrže 56,19 mil.m3, zatopená plocha je 223,6 ha. Hráz je betonová gravitační, délka v koruně 390,0 m, výška nade dnem 66,2 m.

A.1.6. Pedologické poměry

A.1.6.1. Popis pedologických poměrů

Půdu lze chápat jako samostatný přírodně historický útvar, který vznikl v důsledku komplexního působení vnějších činitelů (klima, biologický faktor, podzemní voda) na mateční horninu v určitém čase. Geologický i biologický koloběh látek se vzájemně prolínají a jejich výsledným přirozeným projevem je půdotvorný proces, jehož kvalita je závislá na půdotvorných faktorech a podmínkách, ve kterých se půda vyvíjí.

Klasifikace půd odpovídá pojmu typologie půd, tj. kryje se s naukou o půdních typech. Pro systematiku půd bylo zavedeno několik klasifikačních soustav:

A.1.6.2. Výskyt půdních typů

A.1.6.3. Popis půdních typů vyskytujících se v oblasti povodí Dyje

V oblasti povodí Dyje převažují z půdních typů, které přesahují alespoň 5 % její celkové plochy území, tyto:

Černozem patří do skupiny půd s procesem intenzivního hromadění a přeměny organických látek – humifikace zbytků hlavně stepní a lužní vegetace, podmiňujícím vznik molického A-horizontu, v podmínkách nepromyvného až periodicky promyvného vodního režimu. Tyto půdy se vytvořily ve stepních a lesostepních oblastech pod travním porostem, nejčastěji na spraších. Černozemě mívají dobré fyzikální, chemické a biologické vlastnosti. Patří k naším nejúrodnějším půdám, proto jsou využívány jako půdy orné. Limitujícím faktorem jejich úrodnosti je dostatečné množství atmosférických srážek. Nachází se jen v nejsušších nížinných oblastech v nadmořských výškách do 250 m n. m.

Hnědozem patří do skupiny půd, pro které je typický proces illimerizace, translokace a akumulace koloidních jílovitých částic, některých volných sesquioxidů a různého podílu organických látek v podmínkách promyvného nebo periodicky promyvného typu vodního režimu, za slabě kyselé půdní reakce. Půdy s luvickým B – horizontem (akumulace translokovaných koloidních složek – především jílových minerálů) pod ochrickým až melanickým humusovým A – horizontem (ochrický - mladý, zpravidla mělký, vyvinutý na silikátových až karbonátových substrátech, melanický – zpravidla mělký, tmavě zbarvený, často i velmi starý). Illimarizace u hnědozemí je mírná, půdotvorným substrátem je nejčastěji spraš a sprašová hlína. Náleží k velmi úrodným půdám. Jsou rozšířeny v nížinách a v rovinatějších prvcích reliéfu pahorkatin, zhruba do nadmořské výšky 400 m n. m.

Půdy se vyvíjejí z povodňových sedimentů hlinitopísčité až jilovitohlinité zrnitosti. Sedimenty obsahují značné množství živin. Po provedené regulaci toků přestává typický režim záplav a začíná se uplatňovat vývoj k zonálním půdám dané oblasti (mocnější humusový horizont, migrace jílu, vyluhování iontů atd.). V našich podmínkách jsou tyto půdy jednak využívány k pěstování plodin, jejich nejlepší ochranou v nivě jsou však lužní lesy a travní porosty.

Hnědé půdy, hnědé lesní půdy. Diagnostickým znakem, který mají všechny kambizemě, je kambický B horizont charakteristický alterací (změnou) bez iluviace. Převažuje chemické zvětrávání prvotních minerálů, přičemž se uvolňuje Fe, Mn, Al (hnědnutí – braunifikace). Vedle hnědnutí dochází u těchto půd k procesům tvorby a přeměn jílu. Půdy se vytvářejí hlavně ve svažitých podmínkách pahorkatin, vrchovin a hornatin, v menší míře (sypké substráty) v rovinatém reliéfu. Vznik těchto půd z tak pestrého spektra substrátů podmiňuje jejich velkou rozmanitost z hlediska tropismu, zrnitosti a skeletovitosti. Tyto půdy mají vysokou pórovitost a dobrou vnitřní drenáž a do značné míry jsou využívány zemědělsky.

Název těchto půd pochází z ruštiny – glej – klih. Patří do skupiny půd shydromorfním půdotvorným procesem, probíhajícím pod dlouhodobým vlivem zvýšení půdní vlhkosti za nedostatku kyslíku v půdní hmotě. V podmínkách ovlivněných vodou a v přítomnosti organické hmoty dochází k redukci Fe. Spodní horizonty pak mají šedé až namodralé zbarvení. Přeměny organické hmoty probíhají ve směru snížené mineralizace, často dochází k rašelinění. Gleje jsou vázány na terénní deprese, některé části širokých niv a zejména na úzké nivy s málo kolísající hladinou minerálně chudších podzemních vod. Nepříznivé fyzikální vlastnosti – značné nasycení vodou, spojené s nedostatečným provzdušněním – jsou nepříznivé pro kořeny rostlin i pro edafon. Agronomická hodnota těchto půd je velice nízká, mají však společně s organozeměmi značný význam pro zadržování vody v krajině.

Ostatní typy půd vyskytujících se v oblasti povodí Dyje

Jde o skupinu půd s drnovým půdotvorným procesem až po procesy akumulace a stabilizace humusu. Půdy značně skeletovité.

Černice patří tak jako černozem do skupiny půd s procesem intenzivního hromadění a přeměny organických látek.

Tyto půdy patří do skupiny půd s procesem ilimerizace (translokace a akumulace jílových částic a organických látek v podmínkách promyvného nebo periodicky promyvného typu vodního režimu).

Tyto dva typy půd patří do skupiny půd s hydromorfním půdotvorným procesem, probíhajícím pod dlouhodobým vlivem zvýšení půdní vlhkosti za nedostatku kyslíku v půdní hmotě.

A.1.7. Lesní poměry

Výchozím materiálem byla data čerpaná z Oblastních plánů rozvoje lesů (OPRL1997 – 2002) zpracovaná Ústavem pro hospodářskou úpravu lesa Brandýs nad Labem. Pro analýzy stupně přirozenosti lesních porostů pak byly použity nezbytné podklady z lesních hospodářských plánů zpracované pro lesy v oblasti povodí Dyje. Dostupnost těchto dat tvoří 94,4 % lesů, tj. bez Národního parku Podyjí, vojenských lesů a části LHC Buchlovice.

A.1.7.1. Stupeň přirozenosti lesních porostů

Stupeň přirozenosti porostů je základním ukazatelem pro vyjádření potenciálních schopností lesních porostů ovlivňovat hydrickou a půdoochrannou funkci. Vychází se s předpokladu, že lesní porosty (nejvyšší forma vegetace tzv. klimax) na úrovni potenciální přírodní vegetace mají tento potenciál nejvyšší, a naopak čím více se od ní vzdalují, tím je nižší.

Vyhodnocení stupňů přirozenosti lesních porostů (porovnání stávající druhové skladby ke skladbě na úrovni potenciální přírodní vegetace) se provádí v následujícím rozlišení:

A.1.7.2. Funkce lesa

Produkční podmínky lesů jsou průměrné, díky vysokému podílu kyselé trofické řady. Pro plnění funkcí lesa je limitující zdravotní stav, který se zároveň podílí na stupni ekologické stability lesů. Ta vzhledem k nepříznivému stupni přirozenosti je na nízké až průměrné úrovni. Konkrétně to znamená značné ohrožení lesních porostů kalamitami.

A.1.7.3. Zhodnocení

Lesnatost oblasti povodí Dyje je s 29 % plochy lesa mírně pod celostátním průměrem. Prostorově je fragmentace lesů nevyrovnaná v neprospěch jihovýchodní části oblasti povodí, kde odhadem klesá na polovinu průměru. Zde lze doporučit např. v rámci zalesňování zemědělských půd zvýšit podíl plochy lesů. Konkrétně by bylo vhodné uplatnit realizaci lokálního územního systému ekologické stability. Zejména se doporučuje uplatnění ochranných lesních pásů v souvislosti se snížením větrné eroze.

Pro plnění funkcí lesa je limitující stupeň ekologické stability lesních ekosystémů. Na základě analýz stupně přirozenosti, věkové struktury a zdravotního stavu porostů není tento stav příznivý a lze konstatovat, že schopnost porostů vyrovnat se s extrémními situacemi je nízká.

Varující je rovněž značné plošné poškození lesních porostů zvěří (9 %). Postupná navrhovaná změna druhové skladby se bez důsledné redukce spárkaté zvěře neobejde. Ke zlepšení úrovně ekologické stability lesa přispívá významně i věková (výšková) diferenciace lesních porostů. K té lze směřovat podrostním a maloplošným způsobem hospodaření. Ideálním stavem je bohatě strukturovaný les, pro který je typická prostorová struktura etáží lesního porostu.

Pro zvýšení hydrické a protierozní funkce lesních porostů vyplývají následující zásady hospodaření:

Preventivní opatření by mělo směřovat k dodržování technologické kázně, resp. asanačních opatření po těžební činnosti vůči strženému nadložnímu humusu. To vyžaduje značnou náročnost na těžebně–dopravní technologie. Konkrétně to znamená optimalizaci dopravní sítě a preferenci sezónních těžebních prací (tj. mimo vegetační období, především na zmrzlé půdě a sněhové pokrývce) s cílem minimalizace porušení nadložního humusu.

A.1.8. Klimatické poměry

A.1.8.1. Všeobecné klimatologické charakteristiky

A.1.8.2. Srážkové poměry

Průměrný dlouhodobý úhrn srážek za období 1961 – 1990 činí pro oblast povodí Dyje 590 mm. V dlouhodobém průměru je srážkově nejbohatší měsíc červen s úhrnem srážek 77 mm, následují měsíce květen a červenec se shodným úhrnem 70 mm. Na srážky nejchudší jsou měsíce únor a březen s dlouhodobým úhrnem srážek 33 mm. Jen nepatrně lepší je říjen, kdy dosahuje průměrný úhrn 36 mm.

A.1.8.3. Teplotní poměry

Průměrná dlouhodobá roční teplota vzduchu v oblasti povodí Dyje je 7,8 °C, nejchladnějším měsícem je leden, s průměrnou dlouhodobou teplotou vzduchu - 2,8 °C, nejteplejším měsícem je červenec, s průměrnou dlouhodobou teplotou vzduchu 17,5 °C.

A.1.9. Sídelní struktura

Oblast povodí Dyje, o celkové výměře 11 164,70 km2, zasahuje v České republice do šesti krajů – do kraje Jihomoravského plochou 6 167,6 km2, do kraje Vysočina plochou 3 825,9 km2, do Jihočeského kraje plochou 499,1 km2, do Pardubického kraje plochou 485,7 km2, do Zlínského kraje plochou 124,7 km2 a do Olomouckého kraje plochou 61,7 km2.

V kraji Jihočeském je zájmové území oblasti povodí Dyje ve správním obvodu 2 obcí s rozšířenou působností, v kraji Jihomoravském zasahuje do správních obvodů 20 obcí rozšířenou působností. V kraji Olomouckém se jedná o správní obvod 2 obcí s rozšířenou působností, v kraji Pardubickém jsou to správní obvody 6 obcí s rozšířenou působností. V kraji Zlínském zasahuje oblast povodí Dyje do správních obvodů 2 obcí s rozšířenou působností a v kraji Vysočina do správních obvodů 12 obcí s rozšířenou působností. Přehled obcí s rozšířenou působností v oblasti povodí Dyje je uveden v tabulce A.1.11.

A.1.10. Hospodářské poměry

A.1.10.1. Průmysl

Průmysl je soustředěn zejména ve střední části oblasti povodí Dyje - v kraji Jihomoravském nejvíce v Brně a okolí a dále ve městech Blansko, Břeclav, Hodonín a Znojmo, v kraji Vysočina ve městech Jihlava, Třebíč a Svitavy.

Základní ukazatele průmyslu v jednotlivých krajích v oblasti povodí Dyje jsou uvedeny v tabulce A.1.14, ze které vyplývá, že tržby z průmyslové činnosti na 1 zaměstnance i průměrná měsíční mzda v oblasti povodí Dyje jsou nižší než celostátní průměr.

A.1.10.2. Zemědělství

Zemědělská půda tvoří 59,60 % plochy oblasti povodí Dyje a z toho orná půda je na ploše 47,63 % plochy oblasti povodí.

Nejvíce orné půdy je v kraji Jihomoravském a to 308 126 ha, tj. 83,3 % tamní zemědělské půdy, což představuje 57,95 % plochy z celkové orné půdy oblasti povodí. Na druhém místě je rozloha orné půdy v kraji Vysočina, kde je 179 847 ha orné, tj. 33,82 % z celkové orné půdy oblasti povodí Dyje. Trvalých travních porostů je nejvíce v kraji Vysočina, a to 46 291 ha, tj. 19,94 % zemědělské půdy v tomto kraji. V Jihomoravském kraji je 25 579 ha TTP, což je pouhých 6,92 % zemědělské půdy v tomto kraji. Na jižní Moravě jsou významné vinice, které jsou založeny na 17 812 ha půdy.

Rozloha zemědělské půdy a z toho jednotlivých kultur je uvedena v tabulce A.1.17.

A.1.10.3. Lesní hospodářství

Lesů je v oblasti povodí Dyje 29,4 % z celkové plochy oblasti povodí a to je méně než celostátní průměr 32,7 %. Větší lesnatost 30,6 % je v západní části povodí v oblasti Českomoravské vrchoviny, na jižní a jihovýchodní Moravě je 27,4 % zalesnění. V západní části povodí vysoce převažují lesy jehličnaté, kterých tam je 88,7 % z celkové rozlohy lesů, na jižní a jihovýchodní Moravě je jehličnatých lesů 51,7 % a listnatých lesů 47,1 %. Problematika lesních poměrů v oblasti povodí Dyje je podrobněji popsána v kapitole A.1.7.

A.1.10.4. Dopravní infrastruktura

Celková délka silniční a dálniční sítě v oblasti povodí Dyje je 7 530 km, hustota je 0,67 km.km-2 a to téměř odpovídá hustotě silniční a dálniční sítě v ČR, která je 0,7 km.km-2.

Délka železniční sítě je 1 185 km a hustota železnic je 0,106 km.km-2, což téměř odpovídá celostátnímu průměru 0,12 km.km-2.

V oblasti povodí Dyje je jedno vnitrostátní a mezinárodní civilní letiště v Brně–Tuřanech, letiště pro malou leteckou dopravu jsou v Břeclavi a v Hodoníně.

Vliv dopravní onfrastruktury na jakost vod nebyl doposud systematicky zkoumán a monitorován. Pro analýzu vlivu tohoto potenciálního antropogenního vlivu není dostatek dat. Podle znalosti hustoty silniční i železniční sítě lze předpokládat, že tento vliv bude lokální a to zejména v místech uzlů dálniční sítě. Zde dochází k soustředěnému odvádění splachů a dešťových vod a jejich zaústění do recipientu může jakost vody sezónně významně ovlivňovat. Pro zpřesnění tohoto odhadu bude vhodné tyto úseky vodních toků v místech zvýšené hustoty silnic vyšších tříd a dálnic, případně železnic sledovat v rámci průzkumného monitoringu.

A.1.10.5. Energetika

Výrobu elektřiny v oblasti povodí Dyje zajišťuje zejména Jaderná elektrárna Dukovany, která je jednou ze dvou jaderných elektráren v ČR, dále vodní a malé vodní elektrárny u nádrží a jezů a 1 sluneční elektrárna. Uhelná elektrárna v oblasti povodí Dyje není.

V následujíc tabulce A.1.22 je přehled elektráren v oblasti povodí Dyje, které mají instalovaný výkon větší než 0,5 MW.

A.1.10.6. Rekreace

Rekreace se provozuje jednak v zalesněných oblastech Českomoravské vrchoviny, jednak u některých vodních nádrží, jako je Brno, Letovice, Nové Mlýny, Oleksovice, Vranov. Na některých nádržích se provozují vodní sporty, např. na Nových Mlýnech a v Oleksovicích.

S rekreací je spojeno i koupání, vody využívané ke koupání jsou v ČR rozděleny na koupací oblasti a koupaliště ve volné přírodě. Koupací oblasti jsou definovány v zákoně č. 254/2001 Sb., a jejich seznam a vymezení jsou určeny vyhláškou č. 159/2003 Sb., kterou se stanoví povrchové vody využívané ke koupání osob, ve znění vyhlášky č. 168/2006 Sb. a č. 152/2008 Sb. Jelikož však ve smyslu § 10, odst. 2 vyhlášky č. 142/2005 Sb., o plánování v oblasti vod, bylo ve schváleném časovém plánu a programu prací stanoveno období, za které byly shromažďovány a používány podkladové údaje, na roky 2000 – 2005, data z monitoringu byla využívána z r. 2006, případně doplnění z r. 2007, jsou v tabulce A.1.23 použity údaje z vyhlášky č. 168/2006 Sb., aby hodnocení využití vod bylo ze stejného časového období.

Seznam koupacích míst je uveden v následující tabulce A.1.23, (podrobněji o vodách určených k rekreaci nebo územích vyhrazených jako rekreační vody, včetně oblastí určených jako vody ke koupání v kapitole A.2.3.3, tabulky A.2.12 a A.2.13.

Tabulka A.1.24 obsahuje regionální strukturu ubytovacích zařízení v oblasti povodí Dyje, je zde uveden celkový počet lůžek v jednotlivých krajích i počty hotelů, penzionů, kempů a ostatních hromadných ubytovacích zařízení.

A.1.10.7. Rybaření

Sportovní rybaření se provádí na některých vodních nádržích ve správě Povodí Moravy, s.p., a to v Brně, Jevišovicích, Letovicích, Oleksovicích, na Vranově, na nádržích VD Nové Mlýny a na nádrži Výrovice, která je ve správě ZVHS. K produkci ryb slouží vlastní rybníky Povodí Moravy, s.p., o celkové výměře 35 ha a rybochovné zařízení v Koryčanech (1 rybí farma). Vlastní produkce násad je potom vysazována do vodárenských nádrží. V Koryčanech provozuje prodejnu živých ryb s celoročním provozem Povodí Moravy, s.p.

Rybářství jako druh činnosti dále provozují soukromé firmy jako je Rybářství Pohořelice a.s., která hospodaří na 1614 ha rybníků na Břeclavsku, Znojemsku, Vyškovsku, Brněnsku a Blanensku, Rybářství Telč, a. s., která obhospodařuje 1 600 ha rybníků na Javořické vrchovině. Mezi další soukromé firmy patří Rybářství Hodonín, s. r. o., které hospodaří asi na 500 ha rybníků, Rybářství Růžička, s. r. o., které hospodaří na soustavě bohdalovských rybníků o celkové ploše 110 ha, Rybářství Velké Meziříčí, a. s., Rybářství Vysočina, s. r. o., atd.

A.1.10.8. Sklady ropných a ostatních nebezpečných látek

Sklady ropných látek jsou ve Střelicích a v Kloboukách, podstatnou částí oblasti povodí Dyje - zejména v kraji Jihomoravském - prochází ropovod Družba s přečerpávacími stanicemi v Kloboukách a ve Velké Bíteši. Směr ropovodu je od jihovýchodu oblasti povodí Dyje k severozápadu. V r. 2001 přepravil ropovod 6 002 000 t ropy.

A.1.11. Využití ploch v oblasti povodí Dyje

Celková plocha oblasti povodí Dyje je dle ČHMÚ 11 164,7 km2.

Uměle přetvořené povrchy, do kterých patří městská zástavba, průmyslové a obchodní zóny, plochy pro dopravu, plochy městské zeleně a rekreační a sportovní plochy, jsou dle Corine na ploše celkem 624,73 km2, která představuje 5,60 % z celkové plochy oblasti povodí Dyje.

Doly, skládky a staveniště jsou na rozloze 10,77 km2, tj. na, 0,10 % plochy oblasti povodí Dyje.

Převážnou část plochy oblasti povodí Dyje tvoří zemědělská půda a lesy.

Rozloha zemědělské půdy v oblasti povodí Dyje dle údajů Corine je 7 174,12 km2, tj. 64,28 % z celkové plochy povodí.

Orné půdy je dle databáze Corine celkem 5 938,89 km2, tj. 53,22 % celkové plochy povodí a 82,78 % z výměry zemědělské půdy, což je podstatně více než celostátní průměr 71,54 %. Pro srovnání v EU je průměrně 53,30 % orné půdy z celkové zemědělské půdy, v Rakousku je to 40,20 %, na Slovensku 60,6 % a v Německu 67,90 %.

Trvalých travních porostů, do kterých patří louky a pastviny, je dle databáze Corine celkem 192,17 km2. Travní porosty jsou ale ještě také součástí smíšených zemědělských oblastí, které jsou celkem dle databáze Corine na ploše 877,41 km2, celkem je to 9,58 % plochy povodí.

Rozloha lesů a polopřírodní vegetace dle Corine je celkem 3 264,82 km2, což je 29,25 % z celkové plochy povodí. Převažují lesy jehličnaté, které zabírají 1 761,73 km2, půdy tj. 53,96 % z celkové plochy lesů. Z hlediska vlivu na kvalitu půd, zasakovacích schopností půd a zvyšování retence vody v povodí jsou žádoucí lesy smíšené, kterých je celkem 839,05 km2 (včetně střídajících se lesů a křovin), tj. 25,70 % z celkové rozlohy lesů a dále lesy listnaté, kterých je 664,04 km2 tj. 20,34 % ploch z celkové výměry lesů.

Mokřady jsou dle Corine na ploše 1,85 km2, tj. 0,02 % ploch oblasti povodí Dyje. K mokřadům mezinárodního významu patří Lednické rybníky a Mokřady dolního Podyjí, které jsou zapsány do seznamu Ramsarské úmluvy a jejich ochrana je zajištěna formou národních přírodních rezervací. V povodí se dále nachází celá řada mokřadů s nadregionálním, regionálním nebo lokálním významem, např. Jedovnické rybníky, Pohořelické rybníky, Horní nádrž VDNM, atd.

Vodní plochy zabírají 83,37 km2, tj. 0,75 % plochy povodí.

A.1.12. Kulturně historické a technické památky

Zaměření a rozsah ochrany kulturních památek vymezuje v České republice zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Péče státu o kulturní památky zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace státní památkové péče zabezpečují zachování a ochranu kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a organizace s nimi v oboru své působnosti spolupracují a pomáhají při plnění jejich úkolů. Zákon vymezuje kulturní památky, národní kulturní památky, památkové rezervace a památkové zóny, vč. podmínek stanovení jejich ochranných pásem.

Součástí památkově chráněných území (památkové rezervace a zóny) a ochranných pásem památkově chráněných území nebo jednotlivých nemovitých kulturních památek jsou i části vodních toků. V těchto územích může docházet ke střetu mezi péčí o vodní toky a státní památkovou péčí. Plán oblasti povodí respektuje zájmy státní památkové péče. Vzhledem k tomu, že plán navrhuje rozsáhlý soubor opatření v několika oblastech (snížení znečištění z bodových zdrojů, protipovodňová opatření, revitalizace, staré ekologické zátěže atd.), není možné u každého jednotlivého opatření prověřit případné střety zájmů. Každé navrhované opatření je v určitém stupni přípravy, ve kterém se řeší podle platných právních předpisů případné střety se zájmy státní památkové péče.

Dle zákona č. 20/1987 Sb. vydávají správní úřady a orgány krajů a obcí svá rozhodnutí, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a zón, jen na základě závazného stanoviska příslušných orgánů státní památkové péče.

A.1.12.1. Zdroj dat

Zdrojem dat pro zpracování seznamu kulturně historických a technických památek byla databáze nemovitých památek Národního památkového ústavu. Databáze je rozdělena na seznam jednotlivých nemovitých památek a seznam památek s daným typem ochrany, jako:

A.1.12.2. Popis databáze

Seznam nemovitých památek obsahuje informace o lokalizaci památky (kraj, okres, sídelní útvar, část obce, ulice, nám., číslo popisné) o charakteru památky (popis památky) a informace o datu zapsání a stavu prohlášení památky (zda byla památka prohlášena Ministerstvem kultury, zda bylo prohlášení zrušeno nebo zda je památka na prohlášení navržena, ale řízení není ještě ukončeno).

A.1.12.3. Zpracování

V tabulce A.1.30 jsou uvedeny jednotlivé památky – objekty, v tabulce A.1.31 jsou uvedeny památky s typem ochrany Městská památková rezervace, Městská památková zóna, ……

Pro charakterizaci oblasti povodí jsou uváděny památky přímo spojené s vodním prostředím. Pro další období „plánování v oblasti povodí“ bude třeba seznam průběžně aktualizovat, z důvodu případného prohlášení nové památky nebo zrušení prohlášení některé z památek.

A.1.13. Chráněná území ochrany přírody a krajiny

Zaměření a rozsah ochrany přírody vymezuje v České republice zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, společně se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, v platném znění.

Podle § 14 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou vymezeny kategorie zvláště chráněných území, což jsou území přírodovědecky či esteticky velmi významná nebo jedinečná.

Kategorie zvláště chráněných území jsou:

• národní parky (vyhlašují se zákonem, význam národní až mezinárodní)
• chráněné krajinné oblasti, (vyhlačují se nařízením vlády, význam národní)
• národní přírodní rezervace, (vyhlašuje je orgán ochrany přírody, význam národní)
• přírodní rezervace, (vyhlašuje orgán ochrany přírody, význam regionální)
• národní přírodní památky, (vyhlašuje orgán ochrany přírody, význam národní)
• přírodní památky. (vyhlašuje orgán ochrany přírody, význam regionální)

K zajištění ochrany zvláště chráněných území před rušivými vlivy z okolí, bývají pro ně vyhlášena ochranná pásma, ve kterých lze vymezit činnosti a zásahy, které jsou vázány na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Ochranné pásmo vyhlašuje orgán, který zvláště chráněné území vyhlásil. Pokud se ochranné pásmo národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace nebo přírodní památky, nevyhlásí, je jím území do vzdálenosti 50 m od hranic zvláště chráněného území. Ke stavební činnosti, terénním a vodohospodářským úpravám, k použití chemických prostředků, změnám kultury pozemku a ke stanovení způsobu hospodaření v lesích v ochranném pásmu je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody.

Pro zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu se ustavuje plán péče o zvláště chráněné území a jeho ochranné pásmo. Jde o odborný a koncepční dokument ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření. Plán péče slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování orgánů ochrany přírody. Pro fyzické ani právnické osoby není závazný. Zpracování plánu péče zajišťuje orgán ochrany přírody příslušný k vyhlášení zvláště chráněného území.

Natura 2000 je celistvá evropská soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat přírodní stanoviště a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena ptačími oblastmi a evropsky významnými lokalitami, které požívají smluvní ochranu nebo jsou chráněny jako zvláště chráněné území.

A.1.13.1. Natura 2000

Natura 2000 je soustava lokalit, chránících nejvíce ohrožené druhy rostlin, živočichů a přírodní stanoviště (např. rašeliniště) na území Evropské unie. Nejdůležitějšími právními předpisy EU v oblasti ochrany přírody jsou:

Na základě směrnice o stanovištích je Evropa pro účely Natury 2000 rozdělena do 9 biogeografických oblastí, Česká republika zasahuje do dvou biogeografických oblastí – panonské a kontinentální. Cílem je ochrana biologické rozmanitosti zachováním nejhodnotnějších přírodních lokalit a nejohroženějších druhů rostlin a živočichů v ČR a v Evropě.

Soustava Natura 2000 by měla zajistit trvalou péči o nejhodnotnější území i v ČR. Jedná se o soustavu chráněných území, která zahrnují jednak Ptačí oblasti, jednak Evropsky významné lokality.

Velká část oblasti povodí Dyje spadá do panonské biogeografické oblasti, která je přibližně vymezena na západě městem Znojmem, na východě městem Hodonínem, na severu městem Brnem a na jihu státní hranicí. Ostatní část povodí zasahuje do kontinentální biogeografické oblasti.

Hranice biogeografických oblastí v ČR jsou stanoveny nařízením vlády č. 132/2005 Sb.

V oblasti povodí Dyje bylo nařízeními vlády (NV) ČR vyhlášeno 8 ptačích oblastí, všechny jsou v Jihomoravském kraji.

A.1.13.2. Chráněná území

V oblasti povodí Dyje jsou také vyhlášena Zvláště chráněná území, a to ve smyslu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Do rozsáhlých, resp. velkoplošných chráněných území v oblasti povodí Dyje patří jeden národní park (NP) a čtyři chráněné krajinné oblasti (CHKO), přičemž Národní park Podyjí a Chráněné krajinné oblasti Moravský Kras a Pálava jsou celou plochou v oblasti povodí Dyje, CHKO Bílé Karpaty a Žďárské Vrchy zasahují do oblasti povodí Dyje pouze svou jižní částí. Přehled velkoplošných chráněných území, zasahujících do oblasti povodí Dyje, je uveden v tabulce A.1.33.